Článek pro časopis Eniologie člověka 03/2023

Naše zdravotnictví / Strachy, úzkosti, panika

Seznam médium – Psychologie / Strachy, úzkosti, panika

Poradce pro divadelní hru / Vosa – Slovácké divadlo

Rozhovor pro internetovou televizi Cesty k sobě

Článek pro časopis Balans

Článek pro časopis Balans

Článek pro webový magazín Kulatý svět 04.04.2018

Stalo se vám někdy, že jste se cítili opravdu hodně špatně, i když jste vlastně k tomu neměli zřejmý důvod? Vše v životě máte, vše nějak plyne, vše se nějak odehrává a vlastně si můžete říkat, že není důvod k pocitům, které prožíváte, že to je jen únava, nebo že to určitě přejde.

Vždy je důvod k pocitům, které cítíte. Vždy je důvod k emocím, které prožíváte, a i když venkovní faktory se mohou zdát naplněny, vaše emocionální potřeba strádá. To, co se stalo je proměna vaši svobody na pocit, musím. Celý váš život se stal jednou velkou povinností, která postrádá touha, radost a schopnost si uvědomit, na co mám či nemám náladu. Musím nakoupit, musím zařídit, musím pomoci, musím jít, musím udělat, musím se postarat…

Z vašeho života se vytratila radost a touha, k vůli očekávání druhých lidí, které na vás kladou. Druzí lidé na vás kladou své požadavky, potřeby, své nároky, své podmínky. Chtějí po vás a žádají, ať je uděláte šťastnými a vy jen v tichosti přijímáte tyto podmínky za své, často na svůj úkor svého vlastního pocitu štěstí a klidu. Tím se však dostanete do pasti. Začnete se cítit nespokojeně, což je odraz vnitřního projevu MUSÍM, který pramení z nejtěžší emoce, kterou lze cítit a tou emocí je pocit bezmoci.

Odkud se to bere?

Vše vychází z dětství čili i tato potřeba naplňovat přání druhých lidí na úkor sebe, myslet si, že něco musím, vychází z dětství. Podívejme se na to blíže. Každé dítě je vychováváno v souladu s rodinou a jejich pravidly. Každá rodina má jiná pravidla a jiné hodnoty, podle kterých s dítětem zachází, co však mají společné, trestající aspekt rodičů po každé, když dítě nesouhlasí s rodičem, nebo si dovolí jít proti němu a něco odmítnout udělat. Rodiče učí děti býti poslušnými. Nepřemýšlet nad tím, jak se cítí a zda si to přejí, zda po tom touží. Rodiče učí děti poslouchat jejich příkazy a tím jim vytváří pocit, že musí. Dítě, které nemůže dát na to, co chce, po čem touží a co cítí, plní požadavky rodičů na svůj úkor, vypne své touhy a zapne musím (musím se učit, musím uklidit, musím pomoci mámě, tátovi, musím do kroužku). S pocitem musím, přichází i nechuť tyto věci dělat. Čím více musí, tím více to nerady dělají. Děti začnou protestovat, vzdorovat, což jim stejně k ničemu není, protože jsou přehlušeny většími příkazy rodičů, které když nefungují, podmíní trestem. Dítě se začne cítit bezmocně vůči svým přáním, a aby ho jeho psychika ochránila, zapne mu logické uvažování (ego), které mu vytvoří představu, že prostě musí. Dá se tedy říct, že trestáme děti za své pocity, což je velmi děsivé. Takové dítě přeneste do dospělosti. Vyroste z něj člověk, který neví, co cítí a vlastně je jedno co cítí, co si přeje a co chce, protože je naučený plnit přání druhým lidem na úkor sebe. To přináší velký pocit bezmoci z toho pramenící pocit nesvobody a prázdnoty, které cítí. Takže se ve finále cítí špatně, aniž by k tomu měli znatelný důvod. Ne vše je zřejmé na první pohled.

Je nesmírně důležité si uvědomit, že vše, co děláte je vaše volba. Již dávno nejste dětmi. Uvědomění si této dynamiky se vám hodně uvolní vnímání, mezi musím a svobodným rozhodováním, která pramení z čisté volby. Jste svobodní a máte právo své rozhodování kdykoliv změnit. I když si myslíte, že musíte – není tomu tak. Muset je naučený přístup k situacím a věcem.

Přiznejte si, že nemusíte, uvědomte si, že opravdu nemusíte nakoupit, nemusíte uklidit, nemusíte zařídit, je to velmi osvobozující čin. Možná se většina z vás zarazí a řekne si, ok, ale když to neudělám já, kdo to udělá, za mě to nikdo neudělá. Ano, a to je ten hlavní problém.

Žijte v prostředí, které se na vás stalo závislé a využívají vašeho přístupu – MUSÍM. Pokud žijete v přesvědčení, že musíte, protože nikdo jiný nemůže, nezvládne, nebo neudělá, to přesvědčení je skutečný problém, nikoliv činy, které děláte.

Učte se chápat, že nemusíte, ale můžete. Proto tyto věci dělejte opravdu tehdy, když v sobě cítíte svobodu a volnost v rozhodování, že prostě můžete. Každý člověk má ve svém životě tolik úkolů, že si může vybrat. Každý den můžete dělat něco jiného, na co máte skutečně náladu a ano, je v pořádku ten den nedělat nic, nemít náladu na cokoliv a tak to prostě neudělat.

Řiďte se svou náladou, svými pocity toho, co chcete dělat. Co by vás ten den bavilo: Dnes bych si ráda uklidila, dnes bych chtěl něco opravit, dnes by mě bavilo jít nakoupit. Dnes se mi nechce dělat nic.

Osvoboďte se ze svých životů a z pasti vašeho MUSÍM. Řekněte si, já dnes nemusím, ale můžu, jsem svobodný člověk…

Článek pro webový magazín Kulatý svět 22.3.2018

Už se vám někdy stalo, že jste měli skvělého přítele, kamarádku, kamaráda a prožívali jste s ním období, které bylo naprosto úžasné. Rozuměli jste si, podporovali se, společně jste řešili těžkosti vašich životů, ale jak šel čas, postupně se toto přátelství začalo vytrácet. Máte pocit, jako byste mu byli dobří pouze ve chvíli, kdy ho něco trápilo, že jste mu byli dobří k tomu, abyste mu pomohli a potom jak když utne? Máte pocit, že vás využil?

Než si odpovíme na otázku, zda někdo může někoho využít, musíme pochopit štěstí dětí, vůči štěstí rodičů, odkud to vše pramení.

Každý rodič chce spokojené a šťastné dítě. Nechce zlobivé, neklidné a nervózní. Když se dítě nechová tak, jak by si rodič přál, je neklidné, či nešťastné, nespokojené, rodič se ho snaží zachránit z emoce, aby bylo opět v pohodě a spokojené. Jenže co se děje, když je dítě spokojené, šťastné a projevuje se spontánním způsobem? Je rodič šťastný s ním? Ano, pokud je to míra štěstí, kterou rodič přijímá, že je v pořádku. Pokud je dítě moc šťastné, moc spontánní, je rodiči usměrňováno: Tady nemůžeš běhat, tady se nemůžeš nahlas smát, co si druzí pomyslí.
Jsem ráda, že jsi šťastná, ale buď více klidnější a hodnější, méně to štěstí projevuj, hlavně když jsme na veřejnosti, pšššš, potichu…. Dítě se tedy učí, být šťastné jenom tak akorát, aby potěšilo rodiče a nebýt nešťastné, aby opět potěšilo rodiče. Takže co mu zbyde. Neutrální přístup k životu, ve kterém si neumí poradit. Pokud je nešťastné, spolehne se na rodiče, že mu pomůžou a zachrání ho, pokud je šťastné, zaleze do ústranní, klidu, do svého vnitřního světa, kde si štěstí užívá na plno, protože na venek nadměrný projev štěstí je opět v mnoha případech usměrňován. Ve štěstí a spokojenosti dítě zůstává samo (ono si tak hezky samo hraje, možná jste tuto větu slyšeli).

Z této stejné dynamiky vychází přátelství. Když máte jako dospělý problém, hledáte někoho, kdo vám pomůže, kdo vás zachrání, kdo vás podrží, kdo vám poradí, protože vás rodiče nenaučili být zodpovědný a poradit si v každé situaci sám. Hledáte lidi kolem sebe, na které se budete moci spolehnout a které vám budou radit. Jenže když jste šťastní a spokojení, když se situace uklidní a vy neprožíváte nic zásadního, těžkého, s čím byste si sami neporadili, stáhnete se do ústraní, abyste ve své spokojenosti a štěstí, ve svém nic neřešení byli sami, protože být pořád otevřený a projevovat štěstí a spokojenost je přeci z dětství tak nebezpečné a usměrňované.

Ve štěstí, pohodě a klidu, když vše zvládáte sami, se stahujete z přátelských vztahů pryč. Uzavíráte se do svého vnitřního světa, jdete do ústraní, což na venek může pro druhého člověka působit tak, že jste ho využili jen pro svou potřebu si nechat pomoci. Jenže to, co se tam děje není využití, jen pocit studu za to, že to zvládám sám, že jsem spokojený, v pohodě a šťastný.

Pokud si neuvědomíte tuto dynamiku, nezměníte v sobě nastavení, že je v pořádku být šťastný, spokojený a v pohodě. Pokud se nepřestanete za své štěstí stydět a nezůstanete otevření a sdílní, budete neustále přicházet o své přátele. Budete mít pocit, jako byste si už neměli co říct, jako by je to odvedlo a neměli dále společnou cestu. Jenže toto není podstata přátelství. Ne nadarmo se říká v dobrém i ve zlém. Ve zlém (v nespokojenosti, neštěstí a smutku) umí všichni, ale umíte být přítel i v dobrém (radosti, pohodě a klidu)?

Článek pro webový magazín Kulatý svět 11.3.2018

Všichni si myslí, že nejdůležitější pro dítě je maminka. Přeci jen, dítě vyrůstá a formuje se v břiše matky, tvaruje se v ní do finální podoby. Málo kdo však ví, že pro nenarozené dítě jsou důležití oba rodiče stejnou silou. Proč? Pokud se v břiše formuje chlapeček, duše dítěte, jelikož není hmotná, je kolem matky, nikoliv v matce a hledá a souzní s energií mužskou čili s energií otce. Nenarozené dítě, chlapeček, vnímá svého otce. Energii toho, jak se na něj těší, zda ho chce, nebo nechce, zda se vůbec zajímá. To vše duše dítěte vnímá a pod touto energií se formují buňky, svaly, šlachy, kosti a klouby, celý nervový systém. Pokud se v bříšku formuje holčička, je pro ni důležitá převážně energie matky, kterou nasává plnými doušky. Nenarozené dítě vnímá energii matky, kterou k němu vyzařuje, zda ho miluje, zda ho chce, těší se na něj, jestli se matka bojí a dítě nechce, nebo naopak, zda se těší a dítě chce.

Už první buňka nenarozeného dítěte se formuje pod energií, kterou k němu vysílá rodič stejného pohlaví. Tato energie potom tvaruje, formuje celé tělo, orgány a nastavení dítěte. Jak mile se dítě dotvoří, narodí se a začne socializace.

Rodiče mají představu o tom, jak by se dítě mělo chovat, co by mělo dělat, říkat, jak by se mělo prezentovat a do svých představ se snaží dítě vychovat. Pokud dítě udělá něco, co je v očích rodičů správně, rodiče ho za to pochválí, ocení a zahrnou láskou. Dítě se tak naučí, že pokud se bude projevovat určitými vlastnostmi, způsoby chování, dostane lásku, což je jediné, na základě čeho se dítě učí chápat svět. Dítě však nemá pojem špatně a správně, to se učí až na základě socializace, takže se chová všemi způsoby, na které přijde. Někdy se však zachová tak, že rodina s jeho projevem nesouhlasí, jeho projev či způsob chování odmítnou. Dítě potrestají tím, že mu nadají, pokárají ho, vysvětlí mu, že to dělat nemůže, což vnímá tak, že ho odvrhnou a nedají mu lásku. Tento způsob dítě vnímá jako velmi nežádoucí a tím se naučí, že pokud se bude projevovat tímto chováním, bude rodiči odvržené, nemilované, trestané, kárané či znehodnocované, a to žádné dítě nechce. Aby psychika dítě ochránila před bolestí a nežádoucími emocemi přicházející od rodičů, vznikne v dítěti prvotní rozdělení psychiky na vědomí a podvědomí.

Do vědomí (později se vyformuje ego) dítě dá všechny vlastnosti, projevy a způsoby chování, za které bylo odměněné a chválené čili za co bylo milované a do podvědomí potlačí vše, za co bylo trestané, kárané či jinak znehodnocené, což pro dítě znamenalo nemilované. Rodiče se snaží vychovat dítě, jak nejlépe umí a myslí si, že vysvětlováním se dítě naučí něco nedělat, nějak se nechovat, nebo naopak chovat, ale tady nastává jeden zásadní problém. Co si dítě potlačí do podvědomí jako nežádoucí, nezmizí. Zůstane to tam uloženo a v dospělosti, konkrétně ve stresových situacích, se přesně těmito projevy zachová. Vše v podvědomí zůstává jako nezpracovaná a uložená traumata a jelikož podvědomí tvoří 90 % osobnosti, zatímco vědomí pouze 10 % naši osobnosti, jsme lidé, kteří nevidí a nechápou sami sebe. Nechápeme, proč se chováme určitým způsobem, proč něco cítíme, nebo necítíme, proč si zrovna něco myslíme. Cílem života každého člověka, by mělo být stávat se více vědomou bytostí.

Co to vůbec trauma je a jak vzniká? Trauma vzniká z pocitu bezmoci a neschopnosti si v situaci jakkoliv poradit či sám pomoci. Velmi často je doprovázeno znehodnocením rodičů. Můžete si říct, že takových bezmocných situací dítě může zažít v dětství nespočet. Stane se z každé situace, ve které se dítě cítí, bezmocné trauma? Pokud je přítomno s pocitem bezmoci i emocionální znehodnocení, tak ano.

Příklad vzniku traumatu: Dítě přijde za rodičem a ukazuje mu obrázek, který se mu podařilo nakreslit. Dítě je nadšené, protože v jeho očích je obrázek dokonalý a chce pochvalu, pochopení a lásku od rodiče. V tu chvíli, pokud by mu rodič řekl: ty jsi šikovný, no vidíš, jak se ti to podařilo, to je úžasné a dokonalé, by trauma nevzniklo, ale pokud by se rodič k dítěti postavil způsobem: teď neotravuj, nevidíš, že se s někým bavím, běž si hrát chvilku sám, už jsem ti říkala, že když se dospělý baví, musíš počkat a být ticho, nevím už kolikrát to mám říkat, pak se z pozice dospělého vlastně nic nestane, dá se říct celkem běžná situace, pravda? Jenže z pozice dítěte je to emocionální znehodnocení, spolu s pocitem bezmoci. Na místo pochvaly a podpory, že to zvládlo a tím mu byla vytvořena víra v sebe, dostane pocit selhání, že udělalo něco špatně, jinak, než mělo, udělalo něco nesprávně, takže má pocit, že není dost dobré a trauma je na světě.

Jelikož je takových situací v životě dítěte nespočet a ať se snaží rodiče sebevíc býti milujícími a podporujícími, nikdy nemohou být těmi dokonalými ve všech situacích, které v životě nastanou. Každý člověk má v sobě nějaká traumata, která mu více či méně ovlivňují kvalitu dospělého života.

Do 8. roku se děti učí a kódují pomocí emocionálního prožívání, protože nemají logické kognitivní myšlení. To se tvoří až po 8. roku. Čili od 0 do 8 let může dítě nachytat nespočet traumat. Po vytvořením logického kognitivního myšlení už žádné trauma nevznikne, protože při negativní emoci a prožitku dítěte se přidá logická úvaha toho, proč se to stalo a jak to doopravdy je.

Příklad: tříleté dítě ztracené v obchoďáku půjde do pocitu bezmoci a beznaděje, protože se bude cítit opuštěné a zraněné, osamocené. Jelikož nemá kognitivní myšlení, které by mu řeklo, neboj se, je to v pořádku, maminka jen někam zašla a ty jsi ji neviděl, ona se za chvíli vrátí. Dítě prožívá pocit bezmoci a smutku, jde do pláče a záchvatu, paniky. Tím se mu vytvoří trauma z opuštění a samoty. Čím silnější pocit bezmoci a emocionálního znehodnocení, tím silnější trauma vznikne.

Kdyby se ta stejná situace opakovala u dítěte, které má vytvořené kognitivní myšlení, například u dítěte v 9 letech, jeho rozum by mu řekl, co má dělat, jak si pomoci a poradit, že je vše v pořádku, protože máma ho určitě neopustila, jen někam zašla a on si toho nevšimnul. Situaci by zvládlo vyřešit s přehledem, celkem samo.

Podtrženo a sečteno, od 0 do 3 let se dítě učí a přejímá vzorce chování od rodičů. Pokud je dítě holčička, od matky se učí, jak se má mít ráda jako žena, jak se má chovat jako žena, jak se má prezentovat ve společnosti a jakým způsobem se chovat k mužům. Od otce se dívka učí, co je to láska, jakého partnera si do života hledat a jak láska voní a chutná.

Pokud je dítě chlapeček, tak se od otce učí, jaký být muž. Jak se má chovat jako muž, jak se má mít rád jako muž a jak se má prezentovat ve společnosti. Od matky se syn učí, co je to láska, jakou ženu si do života vybrat a jak voní a chutná láska.

Od 0-8 let se dítě učí prožívat, chápat a projevovat či potlačovat emoce. Všechny emoce prožívá a chápe pomocí vzorců chování, které si zakódovalo od 0 do 3 let.

Příklad: Rodiče ho naučili nebýt sobecké čili dělit se. S touto vlastností se váže pocit hodný, klidný, vyrovnaný. Rodiče učí dítě neodmlouvat. S tímto vzorcem se váže pocit poslušnosti, respektování, vyrovnaného chování.

Všechny vzorce chování se projevují nějakými emocemi. Vzorce a emoce jsou tak propojené, že se někdy nedá rozeznat, zda je to vzorec, nebo naučená emoční odezva. Pokud vzorce nebyly traumatizovány, tak se projevují jako dobré vlastnosti a povahové rysy, pokud byly traumatizovány, pak jako špatné vlastnosti a povahové rysy.

Povaha člověka je pouhá naučená směsice pozitivních či negativních emocí a pocitů, se kterými dítě během svého vývoje mělo pozitivní či traumatické zkušenosti. Pokud chceme změnit nežádoucí povahu či projev u dospělého člověka, musíme pracovat s takzvaným vnitřním dítětem, což je oddělený kus naši osobnosti, uložený v podvědomí, který je zaseklý v nějakém traumatu. Pokud chceme změnit nežádoucí povahu či projevy dítěte mladšího 15 let, musíme změnit povahu a způsob přístupu rodiče k dítěti. Práce rodičů samých na sobě, je tou nejdůležitější při práci s dětmi.

Každý člověk se snaží vychovávat dítě, jak nejlépe umí a jak nejlépe dokáže. Někdy však představy dospělého o tom, co je správně či špatně, nejsou čisté, protože jsou pouhými deformovanými představami, způsobené vlastními traumaty z jejich dětství.

Pokud chcete pochopit vlastní dítě, nejdřív musíte pochopit a vyléčit sami sebe pomocí svého vnitřního dítěte. Vyléčit svá zranění a traumata, kterými jste si prošli, protože pokud je nevyléčíte, budete je předávat dál svým vlastním dětem.

Jelikož je práce s podvědomím, kde jsou uložené vzorce chování a traumata těžká, vymyslela jsem metodu, která velmi rychle, jednoduše a efektivně dokáže zaměnit staré nefunkční vzorce chování za nové, užitečné a potřebné. Umožní člověku najít nový směr a ukáže cestu ke štěstí.

Povaha, vlastnosti a rysy nejsou nic jiného než naučená směsice vzorců chování, prezentující se přes emoce. Jelikož je vše naučené z dětství, je vše i měnitelné, což dává svobodu v tom nebýt otrokem své vlastní povahy. Vezměte svůj charakter a osobnost do svých rukou, staňte se těmi, kterými jste vždy chtěli a které jste třeba i obdivovali. Staňte se svobodnými.