Článek pro webový magazín Kulatý svět 22.3.2018
Už se vám někdy stalo, že jste měli skvělého přítele, kamarádku, kamaráda a prožívali jste s ním období, které bylo naprosto úžasné. Rozuměli jste si, podporovali se, společně jste řešili těžkosti vašich životů, ale jak šel čas, postupně se toto přátelství začalo vytrácet. Máte pocit, jako byste mu byli dobří pouze ve chvíli, kdy ho něco trápilo, že jste mu byli dobří k tomu, abyste mu pomohli a potom jak když utne? Máte pocit, že vás využil?
Než si odpovíme na otázku, zda někdo může někoho využít, musíme pochopit štěstí dětí, vůči štěstí rodičů, odkud to vše pramení.
Každý rodič chce spokojené a šťastné dítě. Nechce zlobivé, neklidné a nervózní. Když se dítě nechová tak, jak by si rodič přál, je neklidné, či nešťastné, nespokojené, rodič se ho snaží zachránit z emoce, aby bylo opět v pohodě a spokojené. Jenže co se děje, když je dítě spokojené, šťastné a projevuje se spontánním způsobem? Je rodič šťastný s ním? Ano, pokud je to míra štěstí, kterou rodič přijímá, že je v pořádku. Pokud je dítě moc šťastné, moc spontánní, je rodiči usměrňováno: Tady nemůžeš běhat, tady se nemůžeš nahlas smát, co si druzí pomyslí.
Jsem ráda, že jsi šťastná, ale buď více klidnější a hodnější, méně to štěstí projevuj, hlavně když jsme na veřejnosti, pšššš, potichu…. Dítě se tedy učí, být šťastné jenom tak akorát, aby potěšilo rodiče a nebýt nešťastné, aby opět potěšilo rodiče. Takže co mu zbyde. Neutrální přístup k životu, ve kterém si neumí poradit. Pokud je nešťastné, spolehne se na rodiče, že mu pomůžou a zachrání ho, pokud je šťastné, zaleze do ústranní, klidu, do svého vnitřního světa, kde si štěstí užívá na plno, protože na venek nadměrný projev štěstí je opět v mnoha případech usměrňován. Ve štěstí a spokojenosti dítě zůstává samo (ono si tak hezky samo hraje, možná jste tuto větu slyšeli).
Z této stejné dynamiky vychází přátelství. Když máte jako dospělý problém, hledáte někoho, kdo vám pomůže, kdo vás zachrání, kdo vás podrží, kdo vám poradí, protože vás rodiče nenaučili být zodpovědný a poradit si v každé situaci sám. Hledáte lidi kolem sebe, na které se budete moci spolehnout a které vám budou radit. Jenže když jste šťastní a spokojení, když se situace uklidní a vy neprožíváte nic zásadního, těžkého, s čím byste si sami neporadili, stáhnete se do ústraní, abyste ve své spokojenosti a štěstí, ve svém nic neřešení byli sami, protože být pořád otevřený a projevovat štěstí a spokojenost je přeci z dětství tak nebezpečné a usměrňované.
Ve štěstí, pohodě a klidu, když vše zvládáte sami, se stahujete z přátelských vztahů pryč. Uzavíráte se do svého vnitřního světa, jdete do ústraní, což na venek může pro druhého člověka působit tak, že jste ho využili jen pro svou potřebu si nechat pomoci. Jenže to, co se tam děje není využití, jen pocit studu za to, že to zvládám sám, že jsem spokojený, v pohodě a šťastný.
Pokud si neuvědomíte tuto dynamiku, nezměníte v sobě nastavení, že je v pořádku být šťastný, spokojený a v pohodě. Pokud se nepřestanete za své štěstí stydět a nezůstanete otevření a sdílní, budete neustále přicházet o své přátele. Budete mít pocit, jako byste si už neměli co říct, jako by je to odvedlo a neměli dále společnou cestu. Jenže toto není podstata přátelství. Ne nadarmo se říká v dobrém i ve zlém. Ve zlém (v nespokojenosti, neštěstí a smutku) umí všichni, ale umíte být přítel i v dobrém (radosti, pohodě a klidu)?
