Řadu let jsem pracovala jako školní psycholog na více základních školách. Po vysoké škole jsem se do praxe velice těšila. Plná nadšení a spasitelského komplexu jsem si myslela, že moje poslání je pomáhat dětem, které mají nějaké problémy. Za pár let praxe a setkávání se stále „stejnými“ a přesto v drobnostech odlišnými případy, které pramení se stejného zdroje problému si pomocí dětem nejsem zcela jistá. Ano jsou to pořád stejné případy i když škola a lidé jsou odlišní.
ADHD děti se pořád ve škole chovají stejně ať je to škola taková či maková, introvertní děti, které se těžko zapojují, se také projevují pořád stále stejně tak jak děti které mají problémy s chováním jen k vůli své nevychovanosti a nerespektování autorit dospělých ve svém životě. Jsou to stále se opakující a projevující se symptomy, které se liší pouze v maximální a minimální míře jejich projevů.
Proto se nabízíe otázka, zda je vůbec možné a do jaké míry pomoci těmto dětem. Při terapiích prokazují zlepšení, jejich chování se mění vůči člověku, který s nimi pracuje jenže co doma?
Zde narážím na obrovský problém, který si mnozí z rodičů vůbec neuvědomují. Myslí si, že dovedou dítě, předají ho do rukou odborníka a tím jejich úkol končí. Jenomže právě v tomto bodě jejich úkol právě začíná. Pokud chtějí měnit chování a osobnost dítěte (do jaké míry se dá měnit je na jiné téma) musí nejprve změnit sami sebe, změnit kompletně rodinné nastavení, rodinné vazby a vztahy. Podmínky, ve kterých vůbec dítě žije. Jinak je práce zbytečná.
Pokud si rodiče nepřiznají, že jejich dítě má problém právě proto, že bohužel opakuje vzorce chování svých rodičů a pokud rodiče nepřijmou a nezmění tyto vzorce, pomoc jejich potomku je neúčinná. Jak říká krásné přísloví: ryba smrdí od hlavy a přesně tak je to s rodinou a rodiči dítěte. Pokud má dítě ve škole problém, mají rodiče problém a pokud ho rodiče neodstraní jejich situace se nezmění a oni budou nuceni chodit po doktorech, po psycholozích, budou jim nabízeny léky na zklidnění pro jejich ratolest, což ovšem mnozí rodiče odmítají, nebo jim budou doporučovány ústavní péče, které pokud dítě jednou navštíví, z největší pravděpodobností se jeho pobyt bude opět opakovat. Proč je tomu tak? Jako malí jsme na svých rodičích závislí.
Nedokážeme si obstarat potravu, ochranu, nevíme co je správně a špatně, neznáme zákony, které v tomto světě fungují. To vše se učíme díky svým rodičům. Ty nás učí co je PODLE NICH správně, co špatně, co se smí a nesmí. Učí dítě co má mít rádo a co nemá mít rádo, učí ho co jíst a nejíst. Kompletně ho socializují do společnosti. Díky této socializaci mu ale vytváří „falešné já“ falešnou identitu, kterou dítě přijímá a řídí se jí do určitého věku. Do určitého věku pouze opakuje, co ho rodiče naučili. Nepřemýšlí nad jinými možnostmi a jak by to šlo jinak.
Pokud rodinná situace a vztahy v rodině nejsou správně nastaveny, jsou „nezdravé“ dítě tyto nezdravé vzory pouze opakuje. Ono za to nemůže, že se tak chová, ono totiž nic jiného nezná. Jak se říká, dítě je odraz dospělého a proto chcete-li se něco dozvědět o sobě samotných, podívejte se na své dítě. Je vašim zrcadlem a to doslova. Pokud v této době rodina nepřenastaví svoje vztahy a fungování vůči dítěti jakýkoliv pokus o pomoc jejich potomků se mine účinkem.
Je to jako cvičit psa, když ho bude mít profesionál pes bude šlapat jako hodinky, bude poslouchat na slovo, bude úžasný a hodný, ale jak se dostane ke svým pánečkům, kteří ho neumí cvičit bude je mít doslova v hrsti. Jediný způsob, aby poslouchal své pánečky je takový, že se jeho majitelé naučí jak s ním zacházet a takto přesně je to s dítětem.
Pokud s dítětem bude pracovat „profesionál“ bude fungovat, bude se snažit, bude hodné a bude se chovat úplně jinak. Jakmile však přijde domů do stejného prostředí odkud problém vznikl, jeho chování vůči tomuto prostředí bude nezměněné. Pokud budou chtít rodiče, aby se i doma chovalo jinak, musí se nejprve oni vypořádat se svými problémy a začít se chovat jinak vůči němu.
V určitém pozdějším věku, přesně kolem puberty se u dítěte začíná projevovat vzdorovitost. V různých publikacích se uvádí, že vzdorovitost je hlavním znakem puberty, ale proč vůbec je a co znamená?
Podívejme se na to blíže. Jednoduše řečeno dítě začíná ztrácet své „falešné já“ které ho doposud chránilo a které ho naučili rodiče. Dítě začíná přicházet na to, co doopravdy chce. Co se mu líbí, co má rád a co nemá rád, co doopravdy chce což ovšem ne vždy koresponduje s představou rodičů o dalším vývoji svého dítěte. A na světě jsou další hádky k vůli tomu, co dítě chce a potřebuje proti tomu co chtějí z něho mít rodiče a co si myslí rodiče, že jejich dítě potřebuje. Jenže teprve v této fázi, kdy se dítě hledá, kdy se učí doopravdy poznávat kým je a co chce, teprve tady je nějaká pomoc vůbec reálná.
V této fázi se pak dá pracovat pouze se samotným dítětem. Změny v něm se zachovají a podpoří jeho nalezení pravého já. Jeho pravé osobnosti. Takže když to shrnu, dá se dítěti pomoci ve věku od narození do puberty, aniž by se nejprve změnili rodiče a fungování v rodině – NE!
Díky své zkušenosti a dlouho leté praxi vám mohu s tímto pomoci, pokud si rodiče dokáží tento problém přiznat a chtějí na sobě pracovat, chtějí poradit, jak pracovat se svým dítětem můžu jim nabídnout své služby. Ve své soukromé poradně pomáhám rodičům odkrýt skutečný problém, přijmout ho a postupně změnit. Těmito změnami se pak změní celá rodinná situace a v neposlední řadě i samotné dítě.
Rodiče za své chyby nemohou, nikdo nemůže za své chyby. Rodiče dětí měli také své rodiče, od kterých přejali vzory a tyto jejich rodiče měli také rodiče a tak to jde hluboko, hluboko ke kořenům života. Proto hledat viníka nemá smysl – žádný viník není a nikdy nebyl. Vše je vývoj, vše je posun vpřed. Vše je součást života. Měnitelná je pouze přítomnost, daný okamžik prožívání teď a tady.
Nebojte se poznat sami sebe prostřednictvím svých vlastních dětí. Nechte na sebe působit zrcadla, které vám nastavují.
