Uzemnění a Celistvost
Psychologie Vše-Vědomí® je přístup, který vnímá člověka jako celek – propojení mysli, těla, emocí, vědomí, energie i duše.
Nevychází pouze z práce s myšlenkami nebo chováním, ale jde hlouběji k vnitřním prožitkům, nevědomým vzorcům a tomu, co se odehrává pod povrchem běžného vnímání.
V praxi to znamená, že se nedíváme jen na to, co se děje, ale především na to, proč se to děje a kde to v člověku vzniká.
Práce probíhá na více úrovních zároveň:
myšlenky, víry, přesvědčení, vnitřní nastavení
prožívání, potlačené pocity, vnitřní zranění, traumata
psychosomatika, napětí, reakce nervového systému a přepis reakcí
schopnost vnímat, uvědomovat si a chápat souvislosti, vytváření nadhledu
uložené vzorce, automatické reakce, staré zkušenosti
jemnější roviny prožívání, smysl, vnitřní vedení
Pro lidi, kteří:
•
cítí, že chtějí jít víc do hloubky
•
už nechtějí jen fungovat a zvládat, ale opravdu žít a cítit
•
opakují stejné vzorce ve vztazích nebo životě
•
hledají smysl, klid a větší propojení se sebou
Nejde o rychlé rady ani univerzální návody.
Jde o hlubinný proces, ve kterém se člověk učí:
•
vnímat svou mysl, tělo a emoce
•
rozpoznat staré vzorce, programy, traumata a zranění
•
postupně se vracet k sobě
Každý člověk má svůj vlastní příběh i tempo.
Proto je práce vždy citlivě vedená.
Cílem není opravit člověka. Cílem je, aby se člověk znovu potkal sám se sebou a začal žít více v souladu se svou vnitřní pravdou.
Protože ve chvíli, kdy člověk rozumí sobě…
•
přestává bojovat
•
přestává se ztrácet
•
a začíná se vracet domů, k sobě
Psychologie Vše-Vědomí® není jen jedna metoda a směr.
Je to cesta zpět k sobě.
Možná jsi už unavený. Unavený z toho, jak se snažíš všechno pochopit, ale stejně se v tom pořád ztrácíš.
Unavený z toho, že navenek funguješ, ale uvnitř je ticho nebo prázdno, které někdy bolí.
Možná máš pocit, že něco není v pořádku, že bys měl být jinde. Měl bys být lepší, být dál. A tak hledáš odpovědi....
Analyzuješ....Snažíš se....Držíš se....ale někde hluboko, je část tebe, která už nechce bojovat.
Psychologie Vše-Vědomí® vznikla právě pro tohle místo.
Pro místo, kde už nestačí rady.
Kde už nestačí pochopit věci hlavou. Pro místo, kde se člověk začne potkávat s tím, co dlouho necítil…a možná ani nechtěl cítit.
Nejsem tu proto, abych tě opravila, protože s tebou není nic špatně. Jsem tu proto, abych ti pomohla uvidět, co jsi se kdysi naučil nevidět, a cítit to, co jsi musel potlačit, aby ses přizpůsobil, přežil, obstál.
To, co prožíváš, má svůj důvod. Tvé reakce.Tvé vztahy. Tvé bolesti. Není to náhoda. Je to příběh, který se v tobě pořád odehrává, dokud ho nezačneš opravdu vidět.
V téhle práci nejde o výkon. Nejde o to být lepší. Silnější. Správnější. Jde o to zastavit se a začít být pravdivý.
Postupně začneš vnímat:
že tvoje tělo mluví, že tvoje emoce mají smysl, že tvoje podvědomí tě nebrzdí, ale chrání, že tvoje duše nezmizela… jen jsi ji přestal slyšet, že cítíš znovu život.
A v tomhle prostoru se něco začne měnit, protože se konečně setkáš sám se sebou. Možná to bude poprvé, kdy nebudeš muset být nějaký. Možná se potkáš se sebou ve svolení, že můžeš být jaký jsi.
Psychologie Vše-Vědomí® není metoda. Není to návod. Je to prostor, kde se můžeš vrátit k sobě.
Místo bezpečí, opravdové a bez masek.
Jak vznikají naše vnitřní vzorce a co umožňuje jejich skutečnou proměnu.
Někdy přesně víme, proč máme určitý problém. Dokážeme vysvětlit, kdy vznikl, co mu předcházelo a proč se v určitých situacích bojíme, cítíme vinu nebo pochybujeme o sobě a své hodnotě.
A přesto se nic zásadního nemění.
Rozumíme tomu, co se stalo. Víme, že dnes už je situace jiná. Dokážeme si logicky vysvětlit, že se nemusíme bát nebo že nejsme odpovědní za to, co se nám přihodilo. Jenže když se znovu ocitneme v podobné situaci, přichází stejná emoce, stejné myšlenky, stejné tělesné reakce a často i stejné chování.
Proč? Protože pochopení události není totéž jako pochopení té části nás, která na událost stále reaguje.
V Psychologii Vše-Vědomí® se proto nezaměřuji pouze na to, co člověk vědomě ví o svém problému. Zajímá mě především, co se odehrává uvnitř něj, čemu uvěřil, před čím se chrání a proč se jeho reakce opakují.
A také to, co potřebuje prožít jinak, aby se jeho vnitřní nastavení mohlo skutečně proměnit.
01
Můžeme vědět, že jsme schopní, hodnotní a v bezpečí. Přesto se v určitých situacích cítíme bezmocní, nedostateční nebo ohrožení.
Naše vědomé přesvědčení totiž nemusí odpovídat tomu, čemu věří některá část našeho podvědomí.
A právě tato skrytá přesvědčení ovlivňují naše emoce, myšlenky, tělesné reakce i chování.
Proto nestačí vždy pochopit, co se stalo kolem nás. Potřebujeme rozpoznat také to, co se při dané zkušenosti vytvořilo uvnitř nás. Čemu jsme uvěřili.
Naše vědomá mysl dokáže analyzovat situace, porovnávat zkušenosti a logicky vyhodnocovat skutečnost. Můžeme například vědět, že jedna chyba neznamená osobní selhání. Že máme právo říkat ne. Že nejsme odpovědní za emoce druhých. Že minulost už není přítomností.
Přesto nás však při chybě zaplaví stud. Při odmítnutí se cítíme bezcenní. Při konfliktu ztrácíme jistotu a cítíme strach z důsledků.
Vědomě tedy zastáváme určitý názor, ale uvnitř prožíváme něco jiného.
V Psychologii Vše-Vědomí® mě zajímá, čemu uvěřila právě ta část psychiky, která tuto reakci stále vytváří. Člověk totiž nemusí vědět, že v sobě nese přesvědčení „nejsem dost dobrý“, „jsem bezmocný“ nebo „nemohu nikomu důvěřovat“....
Může být dokonce vědomě přesvědčený o pravém opaku. Přesto se toto skryté přesvědčení může znovu aktivovat v situacích, které mu připomínají původní zkušenost.
Můžeme dokonale rozumět okolnostem svého života, a přesto nerozumět tomu, co se odehrává v našem nitru.
02
V rámci Psychologie Vše-Vědomí® pracuji s pojmem vnitřní fragment. Označuji jimi části našeho prožívání, která si nesou určité zkušenosti, přesvědčení, emoce nebo obranné reakce.
Jedna část nás například ví, že jsme v bezpečí a jsme o tom přesvědčení, zatímco jiná stále očekává ohrožení.
Jedna část touží po blízkosti, zatímco jiná se jí bojí a proto ji ničí....
Jedná část věří tomu, že si člověk řídí svůj vlastní život, ale jiná část má pocit, že věci nedokáže ovlivnit.
Skutečná změna proto vyžaduje porozumět nejen tomu, co si myslíme vědomě, ale také tomu, jak danou situaci cítí a prožívá ta část nás, která stále reaguje podle minulosti.
Fragment je označení pro určitou část našeho vnitřního prožívání.
Člověk může například vědomě toužit po partnerském vztahu, ale zároveň v sobě nést přesvědčení, že blízkost znamená nebezpečí a proto když je ve vztahu tak se bojí, vztahu nevěří a například utíká.
Může chtít být úspěšný, ale při každé příležitosti prožívat strach ze selhání.
Může toužit po klidu, ale jakmile se uvolní, začne očekávat, že se něco pokazí.
Z pohledu vědomé mysli se takové reakce mohou zdát nelogické. Z pohledu části psychiky, která si nese bolestivou zkušenost, však mohou dávat velký smysl.
Pokud se například člověk v minulosti naučil, že důvěra vede ke zranění, může se jeho vnitřní obrana aktivovat právě ve chvíli, kdy se mu někdo začne přibližovat.
Vědomě si přeje lásku. Podvědomě se před ní chrání.
Otázka tedy není pouze: „Co chci?“
Ale také: „Co si některá část mě myslí, že se stane, pokud to skutečně získám?“
Vědomé pochopení a práce je zcela něco jiného než pochopení a práce podvědomá
03
Vědět, proč máme strach, ještě neznamená, že se přestaneme bát. Můžeme rozumět okolnostem traumatické události, a přesto stále prožívat její následky. Důležité není pouze pochopit, co se stalo. Potřebujeme pochopit, co tato zkušenost znamenala pro naše nitro a čemu jsme díky ní uvěřili.
Právě v tomto rozdílu spočívá podstata hlubšího pochopení v Psychologii Vše-Vědomí®.
Představme si člověka, který prodělal autonehodu.
Od té doby má strach řídit. Při usednutí za volant se mu rozbuší srdce, třesou se mu ruce a přichází úzkost. Na vědomé úrovni přitom všemu rozumí.
Ví, že měl nehodu. Ví, proč se bojí. Chápe, že další jízda není opakováním původní události a že samotné řízení automaticky neznamená další nehodu. Přesto jeho tělo a emoce reagují pořád stejně. Proč?
Protože při nehodě vzniklo nebo se znovu otevřelo hlubší přesvědčení.
Například: „Selhal jsem.“ „Nejsem dost dobrý.“
„Nemohu si věřit.“ „Jsem bezmocný.“
„Nedokážu se ochránit.“
„Nemám nad svým životem kontrolu.“
Člověk si přitom nemusí a často není vůbec vědomí toho, že takovému přesvědčení uvěřil.
V Psychologii Vše-Vědomí® chápu hluboce zakořeněné přesvědčení jako propojení určité víry o sobě či světě se silným emočním prožitkem.
Člověk tedy nejen něco prožil. Mohl zároveň něčemu uvěřit. A právě toto přesvědčení může ovlivňovat jeho současné reakce. Neznamená to, že každá autonehoda automaticky vytváří přesvědčení o selhání nebo bezmoci. U každého člověka může být vnitřní význam zkušenosti jiný a proto je potřeba odhalit, jaký.
A jak poznáte, že takové přesvědčeni vzniklo?
V příkladu autonehody by člověk vnímal tuto zkušenost jako nepříjemnou, ale nezměnilo by mu to vztah k řízení. Pokud však se změní jeho vztah k řízení, vzniko přesvědčení.
Proto se nezaměřuji pouze na otázku:
„Co se při nehodě stalo?“
Zajímá mě především:
„Co se při té nehodě stalo uvnitř tebe?
Čemu jsi tehdy uvěřil?
A která část tebe tomu věří dodnes?“
Právě zde začíná pochopení, které vám otevře cestu ke skutečné proměně.
04
Jeden z nejdůležitějších principů mé práce spočívá v poznání, že reakce, kterou člověk vědomě vnímá jako problém, má v jeho podvědomí ochranný význam. Člověk se chce zbavit strachu, úzkosti nebo určitého omezení. Zároveň se však jeho vnitřní obrana této reakce drží, protože ho chrání před něčím, co považuje za ještě bolestivější.
Nebráníme se změně proto, že bychom chtěli trpět, ale proto, že se bojíme toho, co bychom bez své dosavadní ochrany mohli znovu prožít. Takže někdy je traumatická reakce bezpečnější než potenciální ohrožení, které by nastalo, kdybychom svou reakci pustili.
Vraťme se k příkladu autonehody. Člověk chce znovu řídit, ale při představě usednutí za volant ho zaplaví strach. Pokud si při nehodě vytvořilo přesvědčení „jsem bezmocný“, může se jeho vnitřní obrana snažit zabránit všemu, co by tento pocit znovu otevřelo.
Z vědomého pohledu je strach z řízení problémem.
Z pohledu vnitřní ochrany má obrovský význam:
„Když nebudeš řídit, nebudeš muset znovu prožít tu šílenou bezmoc.“
Člověk se tak nevyhýbá jen další nehodě, ale vyhýbá se emočnímu prožitku selhání, bezmoci, ztráty kontroly nebo vlastní nedostatečnosti.
Tím vzniká zásadní vnitřní rozpor.
Vědomě chce změnu x v podvědomí některá část jeho psychiky považuje změnu za ohrožení.
Protože opustit dosavadní obrannou reakci by pro tu část znamenalo vzdát se ochrany, které dosud důvěřovala a vlastně i fungovala.
To však vůbec neznamená, že člověk svůj problém vědomě vytváří, že si své utrpení vybírá nebo že za něj nese vinu. Znamená to, že jeho reakce má v jeho vnitřním světě význam, který zatím nerozpoznal a který si neuvědomil. Ve chvíli pochopení však přebírá kontrolu nad tímto mechanizmem sám a podvědomí nás pomalu a jistě přestává chránit.
A právě proto neřeším jen to, proč problém vznikl.
Zajímá mě také:
„Před čím tě tento problém chrání?
Co by se podle některé části tebe mohlo stát, kdyby ses ho skutečně vzdal?“
05
Pokud v sobě neseme hluboké přesvědčení spojené se silným emočním prožitkem, mohou podobné situace za určitých podmínek, opakovaně aktivovat stejné reakce.
V těle se objeví napětí, v mysli známé myšlenky a v chování starý způsob obrany. Vzniká kruh, ve kterém se naše vnitřní přesvědčení, emoce a reakce vzájemně posilují.
A pokud se pouze vyhýbáme tomu, co nás spouští, můžeme získat okamžitou úlevu, ale nemusíme získat novou zkušenost, která by původní přesvědčení proměnila.
Proces si můžeme představit takto:
Vnitřní přesvědčení → vnímání situace → emoční a tělesná reakce → ochranné chování → další zkušenost, která může původní přesvědčení posilovat.
Například člověk, který hluboko uvnitř věří, že je bezmocný, může při náročné situaci automaticky očekávat selhání. Toto očekávání vyvolá strach.
Strach ovlivní jeho tělo, myšlenky i chování.
Člověk se situaci vyhne a okamžitě pocítí úlevu.
Jenže současně nezíská zkušenost, že by ji mohl zvládnout. Jeho původní přesvědčení tak zůstává zachované. A při další podobné situaci se může celý proces zopakovat.
V Psychologii Vše-Vědomí® proto nehledám pouze způsob, jak zmírnit jednotlivou reakci. Nebo jak s člověkem nacvičit nějaké reakce. Ani nepoužívám přemostění.
Zajímá mě, co celý kruh vytváří, co ho udržuje a co se potřebuje změnit, aby se přestal opakovat.
06
Pochopení v Psychologii Vše-Vědomí® není nekonečné analyzování minulosti ani pouhé hledání příčin. Je to rozpoznání vnitřní skutečnosti, ze které vyrůstá naše současné prožívání. Znamená pochopit, jaká část nás reaguje, čemu věří, co pro ni situace znamená a před čím se snaží chránit.
A někdy také to, proč se této reakce nechce vzdát.
Člověk často objevuje přesvědčení, o kterém vůbec nevěděl. Naučit se třeba rozpoznat, že se jeho strach se nespojuje pouze s konkrétní situací, ale také s hlubším pocitem bezmoci.
Pochopí, že jeho potřeba kontroly není jen povahovou vlastností, ale způsobem, jakým se snaží zabránit další bolesti.
Nebo také zjistí, že se určité emoci brání proto, že se obává jejího opakování.
V takovém okamžiku se mění jeho vztah k vlastnímu prožívání.
Místo otázky:
„Proč zase takhle reaguji?“
Přichází porozumění:
„Už chápu, proč tato část mě reaguje právě takto.“
A někdy:
„Už chápu, proč se tato část mě nechce svého problému vzdát. Ona mě totiž chrání.“
To neznamená, že každá reakce je správná nebo že každé přesvědčení odpovídá skutečnosti. Znamená to, že začínáme rozumět vnitřní logice svého prožívání. Začínáme rozumět svému podvědomí, které našemu vědomí nemusí dávat vůbec smysl.
Jenže právě toto pochopení otevírá cestu k uznání a přijetí.
07
Když člověk objeví nové souvislosti, může poměrně rychle uznat, že odpovídají jeho vnitřní zkušenosti.
Jenže uznat něco jako pravdivý popis vlastního prožívání ještě neznamená, že jsme to dokázali emočně přijmout.
Víme, že nejsme bezmocní, a přesto bezmoc stále cítit.
Už víme, že jsme hodnotní, a přesto prožívat nedostatečnost.
Přijetí proto není jen rozumové rozhodnutí. Je to hlubší proces, ve kterém se nové poznání postupně stává také emoční skutečností.
Uznání znamená připustit si existenci určité vnitřní skutečnosti.
Například:
„Ano, část mě věří, že jsem selhal.“
To však neznamená:
„Ano, skutečně jsem člověk, který selhal.“
Uznáváme existenci přesvědčení, nikoli nutně jeho objektivní pravdivost.
Přijetí jde dál.
Člověk postupně přestává bojovat s tím, co v sobě objevil, a začíná tuto zkušenost zpracovávat emočně. Může například pochopit, že jeho strach z řízení chrání část psychiky před pocitem bezmoci.
Může uznat, že se v něm tento pocit skutečně nachází, ale teprve postupně získává zkušenost, že dnes může jednat, rozhodovat se a důvěřovat svým schopnostem.
Nové poznání se tak přestává stávat pouze myšlenkou a začíná být také emočním prožitkem.
Právě tato část procesu bývá při práci s traumatem ta časově nejnáročnější a může vyžadovat delší čas.
08
Jakmile člověk začíná emočně přijímat novou skutečnost, otevírá se prostor pro nové prožívání.
Nestačí totiž pouze vědět, že jsme v bezpečí. Potřebujeme bezpečí také vnitřně prožít a cítit ho.
Nestačí rozumět tomu, že máme hodnotu. Potřebujeme začít svou hodnotu cítit.
Nová emoční zkušenost umožňuje, aby se měnilo nejen naše vědomé poznání, ale také hlubší přesvědčení a automatické reakce.
Tento proces bývá postupný.
Někdy se člověk vrací ke starému prožívání, jindy už dokáže v nové zkušenosti zůstávat o kousek déle než před tím.
Člověk, který dlouhodobě prožíval strach, nedůvěru nebo nedostatečnost, není být zvyklý na opačné emoční stavy. Klid může působit nezvykle až nepříjemně, či divně.
Bezpečí může vyvolávat nejistotu, napětí a pocit očekávání co se pokazí.
Radost může probouzet obavu, že brzy skončí.
V Psychologii Vše-Vědomí® tento proces popisuji jako postupné přelaďování se na novou emoční zkušenost. Toto přelaďování v sobě nese i změnu energie a vibrace těla.
Člověk si dovoluje nový emoční prožitek nejdříve na okamžik, potom déle.
Postupně pomalu zjišťuje, že může být v klidu, aniž by musel očekávat opětovné nebezpečí.
Že může cítit radost, aniž by ji musel předem potlačit.
Že může důvěřovat, aniž by se musel automaticky chránit před každou možností zranění.
Ze začátku změny však člověk znovu sklouzává do staré známé reakce, protože je na ní zvyklý a je to jediné co zná.
Důvodu propadu zpět jsou různé. Může se objevit strach, že o nově získaný stav brzo přijde.
A právě proto nejde jen o jednorázový pozitivní prožitek. Jde o postupné dovolování si nové zkušenosti, její přijímání a začleňování do vlastního života.
Nový stav mu může být velmi silně nepříjemný, může vyvolávat až bolest, svědění, pálení, či jiné reakce a stavy.
Někdy sklouzne proto, že situace a okolností jsou tak silné, nebo trvají dlouho, že svůj nový prožitek nezvládne zkrátka udržet.
Někdy se stane nová silná reakce, kterou ještě nezažil, lekne se jí, protože ji nezná a tím pádem na ní není ani připravený.
09
Někdy není největší překážkou samotná bolest, ale strach z toho, že bychom mohli začít prožívat něco krásného.
Člověk se totiž nebojí jen utrpení a bolesti, ale bojí se i radosti, lásky, bezpečí nebo důvěry. Obává se převážně jejich potenciální budoucí ztráty.
Výsledek:
Dovolí si být šťastný jen trochu. Milovat jen do určité míry. Uvolnit se jen na chvíli. Cítit sebedůvěru jen někdy.
Známá bolest a celý původní stav mu totiž připadá daleko bezpečnější než samotná možnost krásného prožitku, o který by mohl přijít.
Na první pohled to nedává smysl. Proč by někdo nechtěl prožívat radost, lásku nebo klid...?
Protože i pozitivní zkušenost bývá pro určitou část psychiky spojena s ohrožením.
Například:
„Když si dovolím být šťastný, bude o to horší, až o štěstí přijdu.“
„Když začnu někomu důvěřovat, může mě zradit.“
„Když se otevřu lásce, můžu být znovu opuštěný.“
„Když se uvolním, něco se pokazí.“
„Když si dovolím cítit se dobře, přestanu být připravený na nebezpečí.“
"Když si dovolím být úspěšná, může přijít někdo, kdo mě zneváží, či znehodnotí."
Člověk tak může vědomě toužit po něčem hezkém, třeba po radosti, ale podvědomě ji odmítat.
Není to tak, že by radost nechtěl, ale bojí se bolesti, která by mohla přijít po ní. A bohužel podvědomě věří, že ta bolest určitě přijde s vědomě chápe, že nemusí.
Někdy si dovolujeme pozitivní emoce cítit jen v malých dávkách a když se začneme cítit skutečně dobře, může se objevit úzkost, pochybnosti nebo potřeba znovu získat kontrolu.
Nechráníme se jen před opakováním bolesti. Chráníme se také před tím, abychom získali něco krásného, o co bychom později přišli.
I to je součástí hlubší práce s emocemi.
10
Někdy člověk při hlubší práci zjistí, že jeho problém mu sice působí bolest, ale současně mu něco poskytuje.
Může to být péče, pozornost, blízkost druhých, možnost odpočinku nebo úleva od určitých očekávání a povinností. A právě tady vzniká další překážka vnitřní proměny. Člověk se neboává pouze toho, co by uzdravením musel začít prožívat, ale také toho, o co by mohlo přijít.
Vědomě touží po změně. Podvědomě však může věřit, že spolu se svým problémem ztratí i něco, co potřebuje.
A někdy si poprvé dokáže přiznat:
„Já se vlastně nechci úplně uzdravit, protože bych tím o něco přišel.“
Toto uvědomění odhalí další skryté přesvědčení, které dosud bránilo skutečné změně.
Představme si člověka, který celý život touží po pozornosti a blízkosti druhých, ale nedokáže si o ně přímo říct.
V dětství se naučil, že péči dostává především tehdy, když je nemocný, smutný nebo potřebuje pomoc.
Postupně si tak vytvořil přesvědčení:
„Když jsem v pořádku, nikdo si mě nevšímá.“
„Aby se o mě někdo staral, musím ho potřebovat.“
„Když budu samostatný, zůstanu na všechno sám.“
Jeho problém je skutečný a působí mu značné utrpení. Zároveň je však spojený s pozorností a blízkostí, po které touží.
Pokud by problém zmizel, část jeho psychiky se obává, že zmizí také péče druhých. Uzdravení tak neznamená pouze zbavení se bolesti, ale také ztrátu něčeho, co považujeme za důležité.
Podobné souvislosti se objevují i v jiných oblastech života.
Člověk, který si dovolí odpočívat pouze tehdy, když je vyčerpaný, může mít problém vzdát se svého přetížení.
Někdo, kdo se díky svým obtížím vyhýbá očekáváním druhých, se může obávat, že po uzdravení už nebude mít právo říkat ne.
A člověk, jehož blízké vztahy jsou dlouhodobě založené na tom, že potřebuje pomoc, může mít strach, jak se tyto vztahy změní, pokud se stane samostatnějším.
Jde o rozpoznání potřeb, které se člověk naučil naplňovat prostřednictvím svého problému, protože jiný způsob pro něj dosud nebyl dostupný.
A právě zde se objevuje důležitá otázka:
„Co mi můj problém umožňuje získávat, co si bez něj nedokážu dovolit?“
Odpověď odhalí další hluboké přesvědčení.
Například že si člověk nezaslouží péči, pokud netrpí. Že nemá právo odpočívat, pokud není vyčerpaný. Nebo že může být milovaný pouze tehdy, když ho někdo potřebuje zachraňovat.
A právě toto přesvědčení se stává další součástí práce, kterou v Psychologii Vše-Vědomí® zkoumám.
Člověk postupně objevuje, že si může dovolit odpočinek, aniž by musel být na pokraji sil.
Že může požádat o pozornost, aniž by musel prožívat krizi.
Že může přijímat lásku a blízkost, aniž by musel být bezmocný.
Smyslem mé práce tak není jen odstranit problém, ale umožnit člověku naplňovat své potřeby tak, aby k tomu svůj problém už nepotřeboval.
Skutečná vnitřní proměna nezačíná tím, že se snažíme své reakce potlačit nebo změnit silou vůle.
Začíná pochopením toho, co se v nás skutečně odehrává, čemu jsme uvěřili a před čím se chráníme.
Celý proces lze vyjádřit touto rovnicí:
Jednotlivé fáze se mohou prolínat a opakovat. Zvláště emoční přijetí a dovolování si nových prožitků potřebuje někdy čas. Podstatou není pouze pochopit, proč reagujeme určitým způsobem. Podstatou je proměnit to, z čeho naše reakce vychází. Když se změní to, čemu uvnitř věříme
Naše problémy nejsou vždy jen tím, co nás omezuje. Někdy jsou také způsobem, jakým se chráníme před bolestí, které už nechceme znovu čelit.
Proto skutečná změna nemusí znamenat boj se sebou samým, ale znamená hluboké pochopení, přijetí a novou emoční zkušenost, díky které už původní ochranu nepotřebujeme.
01
POCHOPENÍ VNĚJŠÍ
02
POCHOPENÍ VNITŘNÍ
03
UZNÁNÍ
04
PŘIJETÍ
05
NOVÁ EMOČNÍ ZKUŠENOST
06
NOVÉ POCHOPENÍ
07
ZMĚNA VÍRY A PŘESVĚDČENÍ
08
ZMĚNA REAKCE
09
ZMĚNA VNITŘNÍHO PROGRAMU
Když se změní to, čemu hluboko uvnitř věříme, změní se i to, jak cítíme, reagujeme a žijeme.
Psychologie Vše-Vědomí® — Veronika Pešková
Jak s tím pracujeme při poradenství
A protože je mi blízký také duchovní pohled na člověka, může být součástí mé práce – pokud je tomu klient otevřený – také spiritualita, energie, duše a širší rovina vědomí. Tomuto přístupu říkám Psychologie Vše-Vědomí®. Nemusíte ale věřit tomu, čemu věřím já. Nemusíte být spirituální.
Nemusíte meditovat ani znát psychologickou terminologii. Pracuji s člověkem tam, kde právě je. A pokud duchovní rovinu nechcete otevírat, nemusíme. Mým cílem není dostat vás do mého pohledu na svět. Jde mi o to porozumět tomu vašemu a vytvořit v něm potřebný nadhled.
